Celý text o duchovním mpřijímání

Panis angelicus, fit panis hominum, dat panis caelicus figuris terminum.

O res mirabilis! Maducat Dominum pauper, servus et humilis.

Chléb andělský se stává chlebem lidí; chléb nebeský končí s předobrazy;

Ó div předivoucí! Chudý, služebník, pokorný přijímá  - živí se Pánem

 

Milí bratři v kněžské službě,

omlouvám se za nevyžádaný email. Žijeme v situaci, kdy věřící jsou vybízeni k duchovnímu přijímání. Slyšel jsem velmi pěkné zamyšlení otce Štěpána Filipa OP, P. Radka Tichého a P. Petra Soukala. Také jsem si četl z Radia Vatikán starší zamyšlení otce kardinála Tomáše Špidlíka.

Dnes jsou věřící vybízení, aby u televizních a počítačových obrazovek, nebo u radia, si vykonali duchovní přijímání. K tomu, aby ho však mohli vykonat, nestačí pouze vzbuzení touhy, ale správné dispozice k jeho přijetí. Pokud věřící není v milosti posvěcující, tak nemůže přijmout plody duchovního přijímání Eucharistie, protože mu schází Boží láska, kterou ztratil, když vykonal těžký hřích. Nemůže se tedy sjednotit s Kristem. Kde je smrtelný hřích, tam nemůže být jednota s Kristem. A to se dá přeneseně říci i o věřících, kteří měli církevní sňatek, rozvedli se a znovu se sezdali. Oni nemohou přijímat Krista duchovně. Toto mylné pojetí, že rozvedení a znovu sezdaní mohou přijímat duchovně Krista v Eucharistii, přišlo z mylně chápaného duchovního přijímaní. Od doby, kdy sv. Alfons z Liguori a další velcí svatí vyzývali k hojnému duchovnímu přijímání i během dne, především před vystavenou Nejsvětější svátostí, se duchovní přijímání stále více chápalo pouze jako „úkon zbožnosti“, tedy něco podobného jako pomodlit se litanie, nebo jiný zbožný úkon modlitby. Důvodem bylo přílišné oddělení duchovního přijímání od svátostného. My můžeme a máme, pokud jsme správně disponováni, vykonat si „duchovní přijímání“ i třeba vícekrát za den, ale v té touze, abych ho mohl co nejdříve přijmout také svátostně a duchovně, což je na této zemi dokonalejší.

Téma „Duchovní přijímání u sv. Tomáše Akvinského a u jiných velkých učitelů církve a v Učitelském úřadu církve“ je tématem mé doktorské práce.

Nechci vám zde dělat přednášku na toto téma, ale rád bych se podělil pouze o několik poznámek, možná i trochu upřesnění o tom, jak hovoří o duchovním přijímání na základě Písma svatého velcí učitelé církve a magisterium církve. Jelikož nechci, aby to bylo příliš dlouhé, musím volit. Určitě by bylo velmi pěkné předložit si zde několik textů sv. Augustina a společně se nad nimi zamýšlet, nebo sv. Alberta Velikého v jeho díle „Svátost lásky“ – zamyšlení o tajemství Eucharistie, nebo rozjímat nad texty sv. Bonavetury. 

Zvolil jsem sv. Tomáše Akvinského a i u něho jsem musel volit, protože sv. Tomáš, „Učitel Eucharistie“, jak ho nazývá Pius XI. ve své encyklice „Studiorum Ducem“, je velký „pěvcem“ eucharistie a má tedy mnoho krásný a hlubokých textů o eucharistii, ale určitě k vrcholným dílům patří jeho traktát o eucharistii v Sumě Teologické. Tento traktát je v podstatě jedno z posledních a vrcholných děl sv. Tomáše Akvinského. Asi znáte tu událost, která se mu přihodí v tomto období, kdy píše tento traktát o Eucharistii. „V prosinci roku 1273 zavolal svého přítele a sekretáře Reginalda, aby mu oznámil rozhodnutí přerušit veškerou práci, protože během slavení mše svaté po nadpřirozeném vidění pochopil, že to, co až dosud napsal, bylo jen «kupou slámy». Je to tajemná epizoda, která nám pomáhá pochopit nejen Tomášovu osobní pokoru, ale také fakt, že všechno to, co o víře dokážeme jakkoli vznešeně a ryze myslet a říci, je nekonečně překonáno velikostí a krásou Boha, jež nám v plnosti budou zjeveny v Ráji.“ (Benedikt XVI., katecheze z 2. června 2010)

Sv. Tomáš se tématu eucharistie věnuje v Sumě teologické ve třetí části v otázkách 73-83. Konkrétně v otázce 80 se zamýšlí nad „užíváním či přijímáním svátosti Eucharistie“. Už jenom sled témat v této otázce nám může nastínit, co je pro sv. Tomáše důležitější a co méně. V prvním článku se ptá, zda jsou dva způsoby požívání této svátosti, totiž svátostný a duchovní a hned v druhém článku se zamýšlí, zda přísluší pouze člověku požívat duchovně tuto svátost a ve třetím článku se ptá, zda pouze spravedlivý může požívat svátostně. Článků této otázky 80 je celkem 12.

V prvním článku otázka zní: zda se mají rozlišovat dva způsoby přijímání Těla Kristova, tedy duchovní a svátostné.

První věc, kterou si chce sv. Tomáš vyjasnit, je skutečnost, zda toto rozlišení na svátostné a duchovní, lze uplatnit u všech svátostí, nebo pouze u Eucharistie. A jeho odpověď je, že rozlišení na svátostné a duchovní je u všech svátostí, protože někteří přijímají samotnou svátost a jiní naopak svátost společně s jeho účinkem. Je zde však rozdíl mezi Eucharistií a ostatními svátostmi, protože když u ostatních svátostí se užívá při svátosti materie (například u křtu voda), u těchto svátostí přijmout svátost, znamená též, vykonat svátost. U Eucharistie se naopak vykonává svátost, když se posvěcuje materie (proměňuje chléb v jeho Tělo a víno v jeho Krev), ale přijímání – užívání svátosti svátostně a duchovně je pozdější než samotná svátost, tedy nejdříve se vykonává svátost a poté se užívá, přijímá svátost. A zatímco ve křtu a v ostatních svátostech, které udělují charakter (křest, biřmování, kněžství), ti kteří přijímají svátost, při ní přijímají vždy také duchovní účinek, neboli charakter, u Eucharistie tomu tak není. Zde je tedy jasné, že rozlišení mezi způsobem svátostným a duchovním při přijímání svátosti Eucharistie je daleko větší než u křtu svatého a jiných svátostí.

Poté, co si sv. Tomáš vyjasnil, zda je legitimní rozlišovat u přijímání svátostí, na svátostné a duchovní, jde hned v dalším zamyšlení k jádru věci, a tím je, že svátostné přijímání je nasměrováno k duchovnímu přijímání jako ke svému cíli. Duchovní přijímání je tedy cílem svátostného přijímání. Proto svátostné, které náleží k duchovnímu přijímání, jako ke svému cíli je v duchovním obsažené. Ale mohlo by protiřečit duchovnímu přijímání takové svátostné přijímání, které nedosáhne svého účinku a to tehdy, když by přijímal svátost eucharistie věřící ve smrtelném hříchu.

Až poté, co si Tomáš vyjasnil, že svátostné přijímání je zaměřené k duchovnímu přijímání jako ke svému cíli a vidí tedy velmi důležitou spojitost mezi oběma způsoby přijímání, objasňuje, zdali může být účinek svátosti (milost, plod svátosti) přijato od někoho, který přijímá pouze svátost touhy, bez přijetí svátosti ještě ve skutečnosti. A zde sv. Tomáš přirovnává: tak jako může být křest touhy, mohou někteří přijímat duchovně Eucharistii dříve, než obdrží samotnou svátost. A nebyl by to sv. Tomáš, pokud by neudělal ještě jedno malé rozlišení a to je mezi těmi, kdo touží přijmout samotnou svátost a těmi, kdo toužili přijmout její předobraz. Zde má Tomáš na mysli skutečnost, jak o tom hovoří apoštol Pavel v listě Korintským v 10. kapitole: „Chtěl bych vám, bratři připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni jedli stejný duchovní nápoj, pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ Ale v závěru ještě Tomáš nezapomene připomenout, že není zbytečné přijímat svátost svátostně, tedy ve své materii (někdo by si mohl říct, stačí pouze duchovně), protože účinek svátostného a duchovního přijímání Eucharistie, stejně jako ve křtu, je dokonalejší, když se přijme svátostně a duchovně, než když se přijme pouze duchovně, protože to více odpovídá tomu, jak přijímáme zde na zemi. Máme tělo a duši.

Z toho pro sv. Tomáše vyplývá zřejmý závěr, který potom přebírá ve svém stručném učení i Tridentský koncil. Když přijímáme svátost Eucharistie, můžeme u ní hovořit o dvou způsobech přijímání, a to o svátostném přijímání a o jeho účincích, plodech, tedy o duchovním přijímání. Dokonalý způsob přijímání Eucharistie je ten, když ten, kdo přijímá svátost, přijímá také její účinky (přijímá také duchovně, proto je Eucharistie nazývána též „duchovní pokrm“), protože se stává, že někomu je zabráněno přijímat účinky svátosti, když přijímá svátost ve smrtelném hříchu, nebo totálně rozptýlen, nesoustředěn. Jiný může přijímat duchovně, ale musí k tomu být řádně disponován. Pro nás lidi, z masa a kostí, kteří směřujeme k duchovní proměně v Krista, je na této zemi dokonalejší přijímat Krista v Eucharistii svátostně a duchovně a to s vírou, která se projevuje láskou (jak řekne Tridentský koncil – jsouce oděni do svatebního roucha).

Protože, co je cílem Eucharistie, svátosti lásky? Cílem je spojení člověka s Kristem skrze víru a lásku, aby nás Kristus mohl skrze Eucharistii stále více přetvářet v sebe. Zde také rezonuje ono Augustinovo: když mě přijímáte ve svátosti eucharistie, tak ne vy mě přetváříte v sebe (jak se to děje u běžného pokrmu), ale já vás přetvářím v sebe.

Tridentský koncil to potom formuloval v „Dekretu o svátosti nejsvětější eucharistie“ takto. Hlava 8: „O přijímání této obdivuhodné svátosti“: „Pokud pak jde o přijímání, správně a moudře naši Otcové rozlišili tři způsoby přijímání této svaté svátosti. Učili, že někteří, totiž hříšníci, ji přijímají pouze svátostným způsobem. Jiní, že pouze duchovně, což se týká těch, kteří požívající onen předložený nebeský chléb touhou, pociťují jeho plody a užitečnost živou vírou, která se projevuje skutky lásky. Konečně třetí ji přijímají současně svátostně i duchovně; to jsou ti, kteří se předem zkoumají a připravují, aby k tomuto božskému stolu přistoupili, jsouce oděni do svatebního roucha.“

A o kousek dál koncilní otcové velmi pěkně povzbuzují: „Konečně svatá synoda otcovsky povzbuzuje, žádá a zapřísahá pro milosrdenství našeho Boha, aby se všichni i jednotliví lidé, kteří nesou jméno křesťanů, v tomto znamení jednoty, v tomto poutu lásky a v tomto symbolu svornosti již konečně shodli a sjednotili, pamětlivi takové vznešenosti a tak mimořádné lásky Ježíše Krista, našeho Pána, který dal svou milovanou duši jako cenu naší spásy a své tělo dal k požívání, aby v tato svatá tajemství jeho těla a krve s takovou stálostí a pevností víry, s takovou zbožností ducha, s takovou svatostí a klaněním věřili a uctívali je, aby mohli často přijímat onen nadpřirozený chléb; a ten aby pro ně byl životem duše a věčným zdravím mysli, jehož mocí budou posilováni, aby mohli z cesty tohoto bědného putování v cizině přejít do nebeské vlasti, kde budou požívat bez jakéhokoli závoje týž andělský chléb, který teď jedí skrytý pod posvátnými způsobami.“

Závěr koncilního dokumentu jsem schválně zvýraznil, protože odráží myšlení sv. Tomáše, které se představuje ve druhém článku dané otázky 80, třetí části Sumy teologické.

Jak pro sv. Tomáše, tak také pro Tridentský koncil toto téma požívání Andělského chleba bez jakéhokoli závoje je velmi důležité. Protože k tomu směřuje celý náš pozemský život. Mít účast na tom, na čem už mají andělé podíl teď. Tedy přijímat Krista duchovně v plnosti – v blaženém patření na něho. Andělé tedy požívají samého Krista, jsou s ním spojeni zakoušením dokonalé lásky a zjevným viděním Krista. Andělé Krista tedy nepřijímají skrze víru, jako my zde na zemi ve svátosti Eucharistie, ale dokonaleji, přímo. 

Zakončil bych toto zamyšlení slovy papeže Benedikta XVI. v Sacramentum Caritatis (1): „Svátost lásky, nejsvětější eucharistie, je darem, kterým Kristus dává sám sebe a zjevuje nekonečnou Boží lásku ke každému člověku. V této podivuhodné svátosti se projevuje «největší láska», taková, která vybízí položit svůj život za své přátele (srov. Jan 15,13)… Jaký úžas musel zachvátit srdce apoštolů při Pánových činech a slovech během poslední večeře! Jaký údiv má i v našem srdci vzbudit eucharistické tajemství.“

Přeji požehnané dny svatého týdne. V Eucharistickém Kristu.

P. Damián Jiří Škoda 

 
Our Lady of Mount Carmel
Kostel Panny Marie Karmelské

1-718 575 8959

zvonnews@gmail.com

23-25 Newtown Ave

Astoria, NY 11102

  • Grey Instagram Icon
  • Grey YouTube Icon
  • Grey Facebook Icon

Write Us - napište nám

Czech Catholic Mission in NYC - Krajanská rodina v Astorii